V malém osobním měřítku tak Tarisovi nezáleželo na nikom. V zákonech myslel na všechny. Bylo to pro Mishi podivně kontrastní, ale rozuměla mu a možná… možná se jí tenhle nenáviděný asociál začínal líbit.
…
Proto mu pomáhala dobrovolně nad své povinnosti a Tay její pomoc přijal. Zatáhl ji i do několika utajených prací, ve kterých se k jeho spokojenosti osvědčila. Za dalších pár měsíců byla Mishi spíše Tarisova asistentka než zpravodajka a očekávala s nadšením povýšení. Přestože zdravotně se jí čas rychle krátil, s několika vydařenými projekty dostával život zase smysl. Pochopila, proč Tay tuhle práci dělá a jaký je rozdíl mezi duchaprázdným úředničením a vymýšlením něčeho, co lidem skutečně mění život. Výsledky jejich práce pak vnímala i při chůzi po ulici.
…
„…a proto je nesmysl, abychom tu zůstávali, nechápu, že to nevidíš!” dokončil Tay přednášku, která Mishi jen jako lehké hučení proplouvala skrz myšlenky.
Vrátila se s Tayovým utichnutím k sobě. Odtáhla zamyšlený pohled od okna a spatřila jeho čekající výraz. Neměla už ponětí, o čem se vlastně bavili. Vzala prázdný talíř ze stolu a s klidným hlasem jej šla umýt:
„A co nového v paláci?”
Taye její nepozornost popudila, ale nakonec změnu tématu uvítal.
„Mario chce zítra přijít a ukázat ti svoji novou…” nadechl se dlouze.
„Slečnu,” dokončila Mishi za něj skloněná ke starému plechovému dřezu, který svými zvuky narušoval rozhovor.
„To není tak úplně přesně, co jsem chtěl říct. Ale dobře.”
„Slyšela jsem, že je to milá holka. Jak vypadá?” zastavila Mishi tekoucí kohoutek a pak si uvědomila, že tohle není na něj zrovna nejlepší otázka.
„Jako Mariova sekretářka. Všechny vypadaj stejně. Začínám věřit, že je někde továrna, kde je vylévaj z formy. Speciální Wardova edice. Na každý měsíc jednu.”
„Ale nepřeháněj,” smála se.
…
Maria jako věčného milovníka Mishi znala dobře. Několikrát jí sám vyčetl, že si vzala z vládního patra paláce toho nesprávného. Podobné řeči však Mario vedl pořád. Rád takhle obcházel všechny hezké ženy, nejen na vládním patře, a jeho pozornosti neušla ani pohledná Mishi. Sama jej brala s rezervou, ale kolegyně podléhaly. Málokterá si ho dokázala upoutat na delší dobu. Téměř žádná nebyla nikdy zveřejněna. Pro média byl Mario Ward stárnoucí osamocený mládenec plně oddaný Areneánu. V paláci o jeho početných milenkách kdekdo věděl.
O to více Taye vytáčelo, že je takovým šéfem tlačen do konvencí. Jako zástupce vládce musel Tay na společenské večírky, poskytovat za Maria rozhovory a veřejná známost mu lezla krkem od samého počátku.
Pod tvrdou slupkou byl totiž Tay Taris obyčejným plachým chlapcem, který se necítil dobře ani v přepychu, ani ve společnosti žen. I s vysokým postavením si dlouho udržel od všeho odstup a bydlel v malém funkcionalistickém bytě, dokonale vystihujícím jeho duši. Mario mu zčásti toleroval laxní přístup k reprezentativním gestům, ale v zájmu dobrých obchodních vztahů a lepší vizitky vládní kanceláře zadal jednou Tayovi zcela nečekaný úkol.
Ten přišel v době, kdy Mishi už řešila i Tayovy osobnější problémy. Pokud se Tay chystal na nějakou konferenci nebo daleké jednání, hotely musela zařizovat místo sekretáře. Předtím to dělal sám, protože kam složí hlavu, nemínil nikomu svěřit. Měl tisíc a jednu zvláštnost. Ani uvázat kravatu by si od nikoho nenechal. Ale Mishi mu celý tento prostor nabourávala a nakonec byl Tay i rád, když mu akutně mezi zasedáními sehnala novou košili. Pro Mishi byl Tay roztěkaným dítětem, které je geniální v jediné věci a zbytek ho nezajímá. Všechny tyhle formality byly pro Taye nutné ubíjející zlo, ve kterém se Mishi cítila velmi užitečná.
…
I tak se na Taye nepříjemné povinnosti jen hrnuly a nastal den, kdy vešel ze zasedačky do své kanceláře Mariem rozčilen jako nikdy dříve. Ignoroval plně soustředěnou Mishi uvnitř a prásknul dveřmi, aby rána na protest byla slyšet až k Mariovi přes chodbu. Hodil své těžké klíče na stůl a ty podrazily sloup složek, které tam Mishi právě pracně naskládala. Došel k oknu a se založenýma rukama ještě zlostně odfrkával.
Mishi byla zvyklá na tyhle situace. Třebaže Mario svárlivý nebyl, vzteklý Tay zavedl mezi nimi ráznější rozpravy jako běžný pracovní postup. Vesměs ale nešlo nikdy o nic více, než aby Tay demonstroval, jak se mu opravdu něco nelíbí, a do pár minut se ti dva spolu bavili zase klidně. Mishi tedy nevzrušeně vstala od svého stolu a v tichosti začala složky sbírat.
„Pro tohle tady nejsem,” zavrčel si od okna Tay pro sebe a dál kmital očima po střechách centra Kity.
Mishi dozvedala rozsypané papíry a pak ji zvědavost přemohla.
Napěněného Taye se optala: „Můžu vám nějak pomoci, teefu?”
„Prý se potřebuju oženit, chápete to?!” otočil se za Mishi plamenně. „Protože to nějakej starej zakomplexovanej debil s miliardama řekl a Mario mu chce pro příští období lézt do prdele. Nelíbí se mu, že nemám rodinu a nebude s někým takovým, jako jsem já, nic uzavírat. Tak já, kterej tady stavím denně rozpočty pro jeho příští investice a zajišťuju jeho rozežraným spratkům zlatý žvanec, nejsem dost dobrej. Protože nejsem sám ‚rodinný typ’! To je opravdu při mý práci hrozně důležitý! K čertu s těmahle pravidlama! Chodím na ty dementní plesy ve snobských hadrech, chválím mu tu jeho přestárlou konzervu a stejně… stejně to nestačí! Řekne, že bych se měl oženit, a Mario mu poslušně na to kývne, že se na to zrovna chystám. Nechystám! Nechápu, kde to vzal!!! A teď na tom visí celej ten posranej kontrakt! Chcete mi pomoct?! Dostaňte mě z toho!!!”
Zapadl nešťastně do křesla: „Anebo víte co? Raději sežeňte pistoli a zastřelte mě. Bude to mnohem lepší, než abych si nějakou blbku bral.”
Bezradně utichl a dál si už klel v sobě sám.
„To zní jako ta nejhorší žádost o ruku, co kdo kdy slyšel,” uznala po chvíli Mishi.