3

Sama dodnes neví, jestli silné prášky nebo pokles sebeúcty způsobil, že se objevila ve dveřích jeho kanceláře.

…

„Hledám zpravodaje, ne zpravodajku,” byla první věta, kterou od Tarise uslyšela. S nezájmem a pálivou arogancí jí dalšími třemi větami naznačil pokyn k odchodu.

Týdny izolace v jednom pokoji ale otupěly deprimovanou Mishi natolik, že už ji nevyvedl z míry ani Taris. Posadila se naproti a trvala na pohovoru.

Teprve teď poznala, že ani sebehroznější povídky o něm nevystihují, jak silnou kávou umí být. Jeho tmavě hnědé oči byly překryté tvrdou nečitelnou clonou. Měl vystouplé lícní kosti z únavy, která o sobě dávala vědět. Když viděl, že ta špatně chápavá slepice nemíní odejít, čelist se mu zahýbala, jak vztekem zaskřípal zuby, a na čele mu naběhla žíla. Vypadal, že začne řvát. Mishi věděla z vyprávění, že k tomu nikdy nemá daleko, tak chvíli mlčela. Dívala se, jak se mu ruka s výrazně ostrými klouby chvěje a převrací listy jejího životopisu.

Do napnutého ticha se Taris kupodivu nerozkřičel. Prohlédl doporučení od svého bývalého šéfa, které přinesla. Jako někdejší zaměstnanec hospodářského oddělení na něj neměl dobré vzpomínky. Řekl o kusu papíru pár jízlivých vět, které zpochybnily nejen Mishiny schopnosti pro práci zde, ale i smysl celé její existence. Nejspíše pro tohle se nikdo neodvážil přihlásit. Tay zvládl během několika minut slabší povaze vnutit myšlenku na sebevraždu.

Ale Mishi, ač byla oslabena posledními událostmi, uměla hrát. Zvládla vydržet palčivé slovní jedy. Tay neměl tušení o jejím zdravotním stavu, ani jak moc zarývá hluboko, když se jí snaží vykreslit vlastní zbytečnost. Nakonec se během pohovoru taky poměrně vyčerpal a zaujat Mishiným klidem rezignoval. A jelikož se nikdo jiný ani další dny nehlásil, porušil poprvé svou zásadu a přijal na místo svého osobního zpravodaje ženu.

…

Mishi se vrátila myslí do přítomnosti a vnímala, jak Tay vchází z verandy dovnitř. Špatně upevněné sklo ve dveřích zařinčelo v doprovodu jeho nadávek.

Položila na stůl talíř polévky a ohlédla se. Přestože přicházel s Sheenou v náručí, byl to pořád on jako před lety. Stále dokázal ve vteřině vyletět z kůže a bez kousku empatie si prosazovat svou. Jen ta clona v očích, kterou tam viděla tenkrát, byla mnohem slabší. A nebyla tam vůbec, když se díval na svou dceru.

Dlouho si Mishi myslela, že ty tvrdé ledy v něm roztopí sama. Tay však svou ulitu prozatím úplně neopustil. Ale teď, když viděla každý den, jak se k Sheeně má, věřila, že pro Sheenu to jednou udělá. Ani si neuvědomoval, jakou mocí ho mění dítě, které drží.

Sledovala tak spokojeně, jak se Tay s protivným zamračením zasunul do lavice a pokouší se ve stísněném prostoru jednou rukou jíst a druhou chovat.

„Chtělo by to rozmyslet, kde bude za chvíli spát,” řekl.

„Myslela jsem, že bychom mohli vyklidit půdu a udělat tam podkrovní pokojíček,” opřela se Mishi o linku a pohlédla ven. Zasnila se nad tím a dodala: „To by bylo hezké, miluji podkroví.”

„Myslel jsem, že bychom mohli vyklidit už tenhle barák a −” začal.

„Tayi,” přerušila ho. „Je to tady krásné. Má tady velkou zahradu, les, žádný provoz, klidné sousedy −”

„Třísky, plísně, hmyz, půl kroku od rohu k rohu, aby se mohla praštit. Podívej se, jak jsem obitej! To tady jsem jen pár hodin tejdně. A ty jí chceš dát pokojík nahoru, aby furt běhala po schodech?!”

Když zvýšil hlas, Mishi se jenom trpělivě usmála. Zabíralo mlčet.

…

To se naučila již první měsíc jako jeho zpravodajka. Pracovat pro Tarise bylo totiž skutečné peklo.