2

…

„Kde je?” vytrhl ji kdosi ze vzpomínek.

Polekaně se s nožem odvrátila od linky tak prudce, že skoro skončil v těle muže, jenž se objevil za ní. Ten ostří sledoval s ledovým klidem.

„Málem jsi mi zničila oblek,” konstatoval suše.

„Málem jsem tě napíchla! Tohle mi nedělej, chodíš jako duch,” oddechla si Mishi. Odložila nůž, stáhla z jeho hubených ramen sako a začala mu rozvazovat kravatu.

„Jako duch?! Vždyť se to tady nedá odemknout bez rachotu sto let starých klíčů, které určitě pasují i do brány hřbitova Hanoského zámku,” bručel a nemaje rád partnerskou péči vytrhl Mishi z ruky uvolněnou vázanku, aby si ji sám hbitě sundal. „Na cos myslela, prosím tě?! Přece jsem ti volal, že přijdu ve dvě. Na co ti to potom hlásím jako idiot,” divil se.

Ihned na to se ale netrpělivě rozhlédnul a zopakoval: „Kde je?”

„Na verandě. Spí. Teď ji neruš,” odvětila Mishi a všimla si, že stále čeká i na zbytek odpovědi.

Přestože by byl nejraději u venkovních dveří, vyčkával. Byl na tohle pečlivý. Stál by tady klidně do večera, kdyby se mu zdráhala odpovědět.

„Vzpomínala jsem… na staré časy,” pověděla Mishi ztěžka a pověsila sako v předsíni, „když jsem ještě nebyla domácí puťka.”

Pohlédla na něj do kuchyně a pozvedla obočí. Hned rozpoznal, na co Mishi naráží, a vydal se ven, skoro jako by utíkal před dalším možným rozhovorem. To Mishi nijak nepřekvapilo. Nerad vzpomínal na jejich seznámení, které nebylo zrovna vystřiženo z dívčího románu.

…

Mishi znala jeho jméno ještě předtím, než se stal členem vládní rady a získal titul teefu. Tay Taris býval v paláci asistentem vedoucího oddělení, kam Mishi s Rohnem po škole nastoupili. Měsíc před jejich příchodem ale Taris povýšil na zpravodaje vládní kanceláře a tak se prakticky na oddělení minuli. Tarisova pověst však žila na hospodářském dál.

Nikdo ho v paláci neměl rád. Pro všechny byl Tay Taris mlčenlivý asociální chytrolín bez vlídných slov. Když už promluvil jako chladný stroj, nebylo to s klidem. Nečitelný nervák, který svými výpady způsoboval podřízeným deprese.

Osobně ho Mishi zahlédla jen párkrát. Jako hubený podivný pavouk procházel chodbami paláce a k nikomu nezvedal zrak. Vypadal, že neustále dumá nad něčím nesmírně důležitým. I Mishi byla v té době plna předsudků k jeho osobě, ale ve skutečnosti o něm znala jenom vtipy. Pro ni byl uzavřený, záhadný chlap s jemnými, ne příliš mužnými rysy.

Jediné, čím jí byl Taris sympatický, byla jeho deritská příslušnost. Moc deritů se v této oblasti Areneánu nezdržovalo. To Mishi nijak nevadilo, netoužila se sbližovat s muži svého druhu. Neshledala je přitažlivými ani zábavnými, čímž asi nebyla od pravdy daleko. Deritští muži bývají vskutku projevem strozí a tělem méně vzrostlí. Nejspíše proto, z jak dalekého ledového severu pocházejí.

Nicméně po rozchodu s Rohnem a měsících nicnedělání, během kterých se Mishi trápila nad svou nemocí, dostala od kamarádky vesele laděnou zprávu z paláce: ‚„Oblíbený” Tay Taris se stal zástupcem vládce a hledá už týdny osobního zpravodaje. Nikdo nemá odvahu se o místo hlásit.’