1

…

Na předměstí Kity, hlavního města Areneánu

Na malém sporáku, vypadajícím spíše jako stará kamna, poskakovala poklička na modrém oprýskaném hrnci. Na zdech kuchyňky vyložené dřevem viselo několik svazků sušených květů, které z něj nasávaly stoupající vlhkost. Nikdo do rytmu tančícího plechu nepřicházel, v domě bylo prázdno. Jen vzadu na verandě se pohupovala postýlka, ve které pod síťkou spalo miminko – před pár měsíci narozená Sheena.

Dole v zahradě ji přes kamennou cestičku měla na dohled mladá žena. Okopávala záhonek pod svahem a chvílemi vzhlížela nahoru. Přes košaté koruny stromů na stráni a slunce v očích si nikdy nebyla jistá, co vidí. V dalších minutách ji nervozita přemohla a po neudržovaných schodech z oblázků vyběhla nahoru. Na verandu už stoupla opatrně, a přestože trámy zavrzaly, malá Sheena spala dál. Žena odhrnula síťku a spokojeně sledovala, jak její dítě vydechuje do lehce pokrčené dlaně.

Během mateřského opojení konečně zaslechla syčení oběda. Zapomněla rázem na tichost a splašeně vběhla dovnitř, div nerozbila sklo ve dveřích. Prošla hbitě obývákem, kde na gauč pohodila zahradní rukavice, a prosmýkla se kolem skříní úzkými futry rovnou do kuchyně.

Problýsklo jí při tom hlavou, kdo postavil tento dům tak těsný. Musela si ale odpovědět jako pokaždé, že na tom vlastně nezáleží. Chtěla ho hlavně kvůli nádherné velké zahradě a zachovalému starobylému vnitřku. Tolik jí připomínal dům babičky. Zatím od koupě nic nevyhodila. Měl sice vesměs prázdné pokoje, kuchyňka však zůstala plně vybavená a na půdě na ni ještě čekala spousta harampádí. Zvenčí však dům působil prostorně, rodinně a hřejivě. Vnější zeď tvořily trámy, které dlouho nikdo nenatřel, takže byl více přírodně hnědý než zelený. Když se tak jako dnes do něj opřelo slunce, vůně dřeva pronikla dovnitř a vytvořila atmosféru, která se držela až do zimy.

Neuměla si představit člověka, který by téhle nádheře neodpustil nedostatek místa v každém pokoji. S takovou myšlenkou se jí na tváři objevil úsměv. Ale ano, uměla. Žila tady s ním.

…

Nebyla vždy taková a tohle nebyl její vysněný život. Ještě před čtyřmi lety, tehdy jako Mishi Fasenoa, bydlela se svým přítelem Rohnem v moderním bytě v centru hlavního města. Chodili spolu už při studiích a společně nastoupili do paláce jako účetní hospodářského oddělení. Skoro každý večer trávili s přáteli v hlučných ulicích Kity, tančili v klubech a ráno se budili s kocovinou. Zvládala našlápnutou kariéru a užívala si pozornosti, kterou přitahovala svou jemnou tváří líbezné zrzky. Čas tím běžel neskutečnou rychlostí, brzy se měla stát asistentkou vedoucího a s Rohnem po třech letech souznění plánovali svatbu. Dokonalý svět jim narušila až banální nehoda, při které se Mishi zranila pádem ze schodů a musela do nemocnice se zlomenou nohou.

Lékařům se nezdálo, jak lehce ke zlomenině došlo, podstoupila proto několik komplexních vyšetření. Přišlo jí, že tam tráví věčnost naprosto zbytečně. Bohužel se mýlila. Její kosti v posledních letech skutečně prořídly, a to z onemocnění krve, jež se nazývá vouléza. Tuto dědičnou chorobu měla Mishi od narození, ale byla zdravě zejícím dítětem, které nikdy takové vyšetření podstupovat nemuselo. Samotná nemoc může totiž v těle kolovat a neprojevit se libovolnou dobu. Jak se však spustí, krev postupně není schopna rozvádět živiny a nemocný podlehne vyčerpání do několika let. Pro běžného člověka abiánské rasy vzácné a léčitelné, ale její deritské geny situaci komplikovaly. Derité mají značně odlišný imunitní systém a v té době žádná léčba voulézy pro deritskou rasu nebyla. Čekala ji ta nejhorší prognóza.

…

Mishi si promítala v kuchyni okamžik, kdy se otřesena touto zprávou zastavila na chodníku před nemocnicí. Nemohla se tehdy dostat zpět k sobě, ani se rozpomenout, kudy jít domů. Sevřelo se jí hrdlo z těch vzpomínek. Zkontrolovala hodiny, načež popadla sáček těstovin natolik horlivě, že se rozsypaly po lince a pár jich zčernalo žárem plotny. Naštvaně na to vydechla. Přišla si roztržitá. Každou chvílí totiž očekávala manžela.

…

Nevzala si svého tehdejšího snoubence Rohna. Rohn ji opustil poté, co zjistil, že je těžce nemocná. Měl samozřejmě pusu plnou jiných důvodů, ale Mishi stačil ten zbabělý výraz. Oba si uvědomovali moc dobře, že má před sebou jen pár zdravých let, než z ní bude skomírající přítěž. Nic z toho, co měli v plánu, se nestane. Nezazlívala proto Rohnovi útěk, sama nezvládala nést takové pomyšlení. Rozum však nepomáhal tišit bolest a ze dne na den odešla z oddělení, aby Rohna už nemusela potkávat. Na nějakou dobu úplně opustila palác. Bez práce, v holé garsonce si týdny vyplakávala oči.