Mishi překvapeně koukala, o čem to mluví.
„Myslel jsem si to už tenkrát, ale bylo mi to jedno. Byl jsem rád, že ti to nedochází a svůj potenciál plýtváš zrovna v mý kanceláři. Ale teď s tím, jak se známe… nemohl bych se dívat, jak tam ty poslední roky zahazuješ. A sralo by mě, kdybys je zahazovala i někde jinde, takže bych tě zase tahal k sobě a snažil se tě pro svůj sektor využít. Ale bylo by to úplně k ničemu. Nemohl bych… nemohl bych po tobě ani nic pořádně chtít, ani bejt na tebe přísnej. Víš, jakej jsem. Jak mě tam všechno sere. Křičím tam na ty pitomce od rána do večera. Třeba bych nakonec nešetřil ani tebe. To chceš bejt zase u toho?! Copak bych na tebe mohl zase řvát?!”
Mishi se mu v napjaté pauze velmi snažila vracet jeho vážný výraz, ale vpravdě brzdila své pobavení, když zaslechla, že si Tay myslí, že již u jeho řvaní není.
„Včera jsi na mě v kuchyni křičel pět minut jen kvůli marmeládě,” připomněla mu zlehka.
A to byl moment, ve kterém Tay přišel o všechny zbraně, a s příchozí vzpomínkou na jejich spor se mu koutky na tváři samy rozjely do stran. Spustil takový smích, že nedokázal přestat.
Mishi tím zažila ještě větší překvapení. Byla poprvé svědkem toho, jak to vypadá, když se Tay naplno směje. Neměla pochyb, že víno udělalo kus své práce v tomto díle, ale něco tak nevídaného u Tarise nečekala.
„Ale mazala jsi mi to schválně špatně, já to viděl! Už jsem ti to říkal stokrát, že to takhle nesnáším,” komentoval Tay včerejšek se zajíkáním.
Jenže ač se nemohl smíchu jen tak zbavit, ten veselý chlapec z něj zase mizel, sotva nabral dech. Jeho projev však znatelně zjemnil. Před očima Mishi tak probíhaly na Tarisovi změny, o kterých se jí ani nezdálo.
Přesto se jejich rozprava neubírala lepším směrem.
„Prostě bych nezvládl pro tebe vytvořit místo, které by tě docenilo tak, abych se necítil jako největší svině na světě,” uzavřel Tay. „Nechci tě tam. Promiň.”
…
V Mishi opadlo to krátké rozptýlení, když pochopila, že Tay už má o všem rozhodnuto. Nemělo smysl se s ním přít. Také jí došlo, že jeho přání je opravdu rozumnější, přestože to nechtěla uznat nahlas. Pomyslela si, že teď nezbývá nejspíše nic jiného, než se přesunout do nějaké léčebny, kde bude v klidu, aby si nepřitížila.
Zklamaná dolila oběma ještě víno, ale už se nenapila. Dívala se mlčky na ty skleničky a čtyři poslední Tayova slova jí pořád zněla v uších. Takhle si konec svého manželství nepředstavovala. Tohle nebylo to, co si dneska přála od Taye slyšet. Bylo jedno, jestli ji posílal do léčebny nebo za Mariem. Vnímala v tom pouze, že si přeje, aby odešla z jeho života.
V tichu, ve kterém už ani pohasínající oheň nebyl slyšet a vše kolem temnělo, jí tak pomalu docházel hořký závěr večera.
…
„Nechci, aby sis myslela, že jsem nevděčnej idiot, co ti lhal. Měl jsem ti o tom říct dřív,” promluvil na ni, když viděl, že se boří do zármutku. „Moc jsi pro mě udělala. Vůbec jsem nečekal, že ten rok půjde přežít. Fakt jsem nevěřil, že to zvládneme… Hlavně já sám.”
Mishi zbystřila. Přemýšlela, jestli se jí to z vypitého vína zdá, nebo tady skutečně Tay Taris mluví poslední minuty o sobě. To v ní vykřesalo jiskřičku naděje.
„A kdybych nebyla nemocná… co bys teď chtěl, Tayi?” optala se tiše.