Jenže Tay z předstírání kamenného klidu neustoupil.
„Ne,” zamítl jednoznačně.
„Vrať mi mou práci, Tarisi! Musíš! Je to tady černé na bílém,” zapíchla vztekle prst do složky. „Na co jsme si to potom psali?! Slíbils mi to!”
„Já vím.”
„Tak to dodrž!”
„Ne.”
„Ne?!” pěnila Mishi, „To říkáš jen tak?! Nemůžeš si jen tak změnit všechno poslední den!”
„Můžu,” řekl. Na její protivenství připomněl suše: „Je to moje kancelář. Můžeš mě s tou dohodou žalovat, ale prostě tě nepřijmu.”
„Prostě mě nepřijmeš…” nepobírala Mishi a zapřela se do pohovky, „no to je od tebe báječné… to mám za tu pomoc…”
Tay však její narážky tiše přešel a více už Mishi nedráždil. Nechal ji, dokud od zlosti nepřešla do lítostivého zklamání. Když vypadala, že začne plakat, spustil na ni klidně:
„Našel jsem ti pěknou léčebnu v Jordinu. Je to malej zámeček v horách. Samý lesy, žádní lidi, obrovský zahrady… postarají se tam o tebe.”
Mishi k němu zvedla roztrpčený pohled.
„Šetři se,” špitl na ni jemně, skoro jako by ji o to prosil.
„Nechci se šetřit,” odmítla, „Chci se vrátit do paláce. Chci tam zase sedět, Tayi.”
„Přece nebudeš asistentka, Mishi,” nelíbilo se mu.
„Je to moje rozhodnutí! Chci se vrátit!” čílila se znovu.
„Ne.”
„Jak NE?!”
„Ne jako NE! Prostě tam nepůjdeš!” zatrhl Tay definitivně. „Nebudeš dělat pitomou asistentku, Mishi!”
To Mishi zastavilo. Odkdy má místo své asistentky za pitomé?
Tay však opět zmlkl a znaven nikam nevedoucím svárem si promíjel čelo.
„Ano, chybíš tam,” přiznal po chvíli, „a kéž by ti tři budižkničemové zvládli aspoň polovinu toho co ty, ale… Jako asistentku tě tam nechci.
Hlavně jsi těžce nemocná, uvědom si to! Ani s tou léčbou tady nebudeš do důchodu. Co se pořád chováš tak, jako bys na všechno měla věčnost?! Máš jen pár dalších let navíc, můžeš mít cokoliv, tak si vymysli něco, co tě bude bavit a nestrháš se u toho! V paláci je to jenom o nervy a ty by ses vůbec neměla takhle zatěžovat!
Ale i kdybys byla zdravá, tak tam prostě nepatříš. Tohle není práce pro tebe, Mishi. Já chápu, že mi chceš pomoct, ale já už bych nedokázal koukat na to, jak tam děláš něco, co tě vůbec nedoceňuje… Máš na víc, tak tady na mě nehraj, že to o sobě nevíš a chceš tam hrozně dělat!”