23

S příchozími emocemi se zeptala: „Tak, co mám podle tebe dělat?”

„To já nevím. Třeba zůstaň tady, jestli chceš. Máš tady zahradu, co jsi tolik chtěla. Celej tenhle hroznej barák sis pracně předělala. Tak tady klidně buď a ještě něco… dělej.”

„Něco dělej?!” roztrpčeně vystartovala Mishi. „To jsi vymyslel?! Trvalo ti to hodně dlouho? Dokážeš mě tady poučovat, co dělat nemám, ale nedáš mi žádný dobrý protinávrh? Tay Taris tam v tvé hlavě dnes není?!”

„Asi ne,” odsekl Tay a zadíval se tvrdošíjně do polštáře.

Následující ticho Mishi rozezlívalo. Měla sto chutí Taye tím polštářem přetáhnout už jen proto, že byl zrovna lepším objektem pro jeho oči.

„Já žádný návrh nemám, ale vím o někom, kdo by měl,” zvedl Tay zrak zpátky a byl ještě vážnější a tvrdší, než když kázal. „Mario mi na plese naznačoval, že s tebou o něčem bude mluvit.”

„Mario,” vskočila mu Mishi do nádechu.

„Ano. Ptal se mě, jestli by mi nevadilo -”

„On se tě PTAL, jestli by ti to nevadilo?!”

„Jo. Přemýšlela jsi o tom?” zněl, jako by se nečertila.

„To nemyslíš vážně…” zírala.

„Rozumíte si. Vždycky jste si tady tak důvěrně povídali. Nejsem slepej, abych neviděl, jak rád za tebou jezdí. A jak ho ráda vítáš.”

„Důvěrně. No jasně!” spustila kysele. „To by nebylo vůbec divné. Ani trochu! Prostě jen přeskočím plot a vlezu do vedlejšího baráku. A v paláci řeknu, že jsem si na rok spletla dveře kanclu o dvě čísla napravo.”

„Kašli na palác,” stál si Tay za svým, „Co jim je do toho. Je to tvůj život. Ty víš, že to tak není. Mezi námi nic není a nikdy nebylo. Jen jsi mi pomohla. Jestli ho máš ráda, neztrácej tady čas.”

Mishi na něj hleděla a žasla nad tím, co právě řekl. Podívala se zaraženě na skleničku a zase zpět na něj, jestli neblouzní. Nakonec spustila hořký smích, jak absurdní jí celá tahle chvíle přišla.

„Ty se mi snad zdáš!” nevěřila. „Přeskočilo ti?!”

Musela se napít a i když Tay chtěl ještě něco říci, nenechala ho:

„Ne… ne… ne! Přestaň s tímhle! Já nevím, co ti Mario napovídal, ale fakt se tady s tebou o něm bavit nebudu! Vy dva jste horší než ti pitomci ve škole, co se za mými zády domluvili, kdo se mnou bude chodit první. Máš mě snad za nějakou nesvéprávnou blbku, že mi povoluješ za ním běžet?! Tak snad jsem s tebou, protože to tak chci, ne?! Kdybych si myslela, že jsem si spletla dveře, tak proč bych se tady s tebou celý večer o něčem bavila?! Ale víš co?! Jestli ti přijde normální dělat ze mě štafetu, tak si běžte vy dva laskavě předávat někoho jiného. Na tyhle vaše kraviny nemám žaludek!”

Na moment utichla a s rozpálenými tvářemi rozčileně vrtěla hlavou.

„To ses ve mně fakt spletl, jestli si myslíš, že bych s tebou někdy řešila, co já s Mariem. To není tvoje věc. Umím mluvit sama za sebe a s Mariem si všechno vyřídím, to se neboj. Ten si ještě vyslechne, co si o tom jeho ptaní myslím. Vůbec ho do toho teď netahej. Teď řešíme, na čem jsme se dohodli my dva před rokem, tak dodrž slovo a vrať mi moji práci!”