Jen co si Tay uvědomil, že je hlazen, okamžitě Mishi pustil a rozladěný jejím přáním povzdychnul. Přesto si Mishi byla jistá, že to udělá, a bez dalších slov odešla do ložnice.
…
A ta krátká pauza, ve které zůstal Tay o samotě, se vyplatila. S Mishiným návratem už byl obývák osvícen krbem a Tay dokonce jejich dohodou listoval. Byl na pohovce, hluboce zamyšlený, a ani si její přítomnosti nevšiml. Až když zhasla světla, odtrhl se od textů, na které již neviděl.
Místo toho měl před sebou Mishi, která se na něj šibalsky od dveří usmívala a zkoušela ho:
„Víš, že na straně padesát sedm je bod o tom, že pojedeme na jednu dovolenou v rozsahu pěti až deseti dní?”
Tay položil dohodu zpět na konferenční stolek: „Zařídím ti předlouhou dovolenou. Můžeš jet, kam chceš.”
„Né!” zdůraznila Mishi nesouhlas vysokým tónem jako paní učitelka, „tam je psáno…,” posadila se vedle něj, „že MY pojedeme na dovolenou.” Položila skleničky na stoleček a přitáhla je k sobě, až cinkly. Vypadalo to společně s jejím úsměvem velmi symbolicky.
„Pořád mi ji tedy dlužíš,” dodala.
„Taky se tam píše, že můžu cokoliv takovýho zrušit nebo přeložit z pracovních důvodů. A já jsem opravdu moc zaměstnanej,” pověděl jí na to a samotnému mu z toho cukaly koutky. Už nevypadal tak naštvaně a to ještě nevypil ani kapku.
…
I tak jim Mishi nalila po skleničce a strávili u ní nakonec poměrně dlouhou dobu. Samozřejmě si povídali o všem, kromě dohody, která tam na ně neustále zírala a čekala, až se dostane na řadu.
Prozatím to ale nevadilo. Mishi se podařilo Taye přemluvit i ke druhé skleničce a užívala si, že se díky tomu občas pousměje, i když stále kontrolovaně. Cítila se hloupě, že na něj musí jít přes víno, ale věděla, že by od toho tématu utíkal klidně donekonečna. A ona nejspíše taky.
Únava pak ani s postupem noci nepřicházela a jejich rozhovor se stal s vypitým vínem živější. Když se během něj dobrali i ke společným zážitkům v paláci, Mishi se odvážila mluvit napřímo.
„Takže… teď mě čeká slíbené povýšení. Budu asistentka zástupce vládce. Takový zástupce zástupce. To zní zajímavě,” pronesla a vesele se tomu uchichtla nejen z vína, kterého měla v sobě o něco více než Tay. „Těším se, až ti budu zase pomáhat. Ta práce mi moc chybí, víš.”
Čekala další z jeho jemných úsměvů, kterými se doteď blažila, ale Tay namísto toho náhle umlkl. Lehce se odtáhl a zvážněl. Ve své cloně za očima měl cosi provinilého.
„No…” spustil pomalu, „vlastně jsem doufal, že se už nebudeš chtít vrátit.”
„Ne?” hrála Mishi udivenou a pocítila radostné zachvění.
„Ne. Myslím, že bys měla už jen odpočívat a nezatěžovat se prací. Víš, odjet třeba na tu dovolenou nebo rovnou se přestěhovat někam, kde se o tebe postarají. Kde tě nebudou už obtěžovat novináři. Stejně nemáš ráda předměstí, chtěla jsi někam více k Jordinu.”
„Aha…” hlesla Mishi překvapeně a vnímala z jeho tónu, jak by ji nejradši zabalil a poslal někam na druhý konec světa.
„Ale já nechci jet pryč,” řekla. „Chci se vrátit za tebou do paláce. Nebudu se válet někde na pohovce a čekat, až pojdu.”
„Tak jsem to nemyslel. Jenom je nesmysl, abys byla ve svém stavu zase v tom blázinci. Dostala jsi šanci žít o něco déle, tak si to užívej. Přece jsi tady ten rok nedřepěla jenom proto, aby ses vrátila. Slyšela jsi dneska ty obchodní kecy na plese. Do tohohle pekla chceš zpátky?!”