Mishi se vrátila zpět ze vzpomínek na den, kdy Taye nechala na pospas všem společenským žralokům. Utekla z tohoto domu s pomateným srdcem tak dramaticky, že si dodnes pamatovala každý krok, který udělala, než se dostala mimo čtvrť a rozrušená zavolala Rohnovi své rozhodnutí manžela opustit.
Ačkoliv se tak stalo před bezmála třemi lety, všechno jí přišlo i nyní velmi živé. Vytáhla nepřítomně z trouby koláč a přepadl ji neblahý pocit, že další dny byly jen snem.
Rozhlédla se po tichém prostoru kuchyně a uvědomila si, že takhle bloudí vzpomínkami už od včerejška. Nepamatovala si, kdy ráno Tay odešel, ani kdy válela těsto. Přesto vše bylo hotovo. S neklidem ještě vešla do ložnice, kde v dřevěné postýlce s vyřezávanými květinami našla Sheenu. Sice si nevybavovala, že by se jí dnes věnovala, Sheena však nevypadala, že by jí něco scházelo. Mishi si tak s úlevou přisedla a hladila Sheeninu spokojenou spící tvářičku. Nevěděla, proč jí minulost nedá pokoj zrovna teď, ale věřila, že existuje vyšší důvod, proč ji musí znovu projít a přerovnat. Jako by se život uklízel. Jako by přicházelo nové období. A s takovým zázrakem pod svou dlaní Mishi neměla pochyby, že skutečně přichází.
…
V tom Mishi uslyšela lehké klepání. S pohledem na hodiny se divila přesnosti, s jakou Mario dorazil. Poněkud z toho zneklidnila, jak neměla přehled o svých posledních hodinách. Po cestě do síně raději zkontrolovala koláč, srovnala účes a zametla ponožkou pár kousků jablek pod lavici, než otevřela Mariovi s velkým vřelým úsměvem.
Avšak jen co otevřela, hned jí onen úsměv ustrnul překvapením. Mario před ní stál v černé kožené kombinéze, ve které se svým věkem vypadal, jako kdyby právě dorazil ze srazu divokých motorkářů po třiceti letech. Možná čtyřiceti.
„Ahoj Myšičko, to koukáš, co?” vychrlil Mario ze sebe nadšeně. „Koupil jsem si novou motorku, támhle je, kráska,” ukázal k prorostlé bráně, kde skrz rozkvetlou akébii byla motorka vidět jen částečně. „Nejezdil jsem od doby, co mi vyměnili kyčel, ale to byla velká chyba. Teď jsem celé dopoledne prolítal a je to úžasný! Nemůžu se nabažit!”
„No…” polkla Mishi, „úžasné. Vlastně jsem čekala, že mi přivedeš ukázat nějakou živou krásku. Kde ji máš?”
„Jóóó… měl, no. Ale nějak to nevyšlo. Poslala mě ráno k čertu,” podrbal se Mario za krkem a hodil při tom na Mishi rádoby nevinný úsměv, který dobře znala. „Tak ale… já tady jsem, nejsi ráda?”
„Aha, tak nevyšlo. Už zase,” založila Mishi přísně ruce. „Co se stalo?”
„Nóó… ale tak… znáš to. Ženský. Jeden den ti řeknou, že jim stačíš jen tak, druhej si tě chtěj připnout jako brož a pózovat celýmu světu.”
„Takže chtěla, aby ses k ní veřejně přiznal, a to tys ji poslal k čertu,” shrnula Mishi reálnější verzi a mračila se na něj jako na nezbedné dítě. „A proto ta motorka? Opravdu? Mario, je ti už padesát.”
„Mně je pořád šestnáct! Nekaž mi to! A pusť mě už dovnitř, cítím, že jsi něco pekla. Aspoň si můžu dát za dva,” odbyl ji a pln nadšení přešlapoval s kouzlem rozverného hocha. „Tak… uvolníš už ty dveře?”
Mishi přimhouřila oči a zabručela: „Jenom proto, že jdu do kuchyně najít něco, čím tě praštím.”