Do domu v orosené čtvrti kitského předměstí se Mishi od Rohna vrátila až nad ránem. Vypadal opuštěně, přesto měla pocit, že některá zavřená okna zanechala otevřena.
Opatrně tedy vstoupila a uklidňovala se tím, že Tay má být ještě čtyři dny v Hertisu. S pocitem, že i zde v předsíni je něco jinak, položila kabát přes botník a udělala krok do kuchyně.
Rozsvítila, díky čemuž spatřila Taye sedícího na lavici. Téměř na ní ležel. Strnule se při tom díval na lednici a jednou rukou točil na stole známým ošuntělým papírkem. Ani ostré světlo mu nezměnilo směr pohledu.
Mishi se sevřelo hrdlo z jeho výrazu a z toho, jak napjatým způsobem zachází s důkazem pod prsty. Cítila se provinile. Jako náctiletá, která byla tajně venku přes domácí vězení.
„Kde jsi ho našel?” zašeptala.
„V síni,” odpověděl stejně tiše. „Asi ti vypadl. Hodně jsi spěchala.”
„Jak -” nechápala jeho jistotu.
„Zavolal mi jeden šmejd od novin. Naštěstí žádný důležitý plátek. Podařilo se mi ho… umlčet. Má fotky z celé vaší noci, chceš je vidět?”
Pohlédl přitom na linku, na které ležela tlustá obálka. Postavil se a těžce vydechnul. Snažil se udržet v klidu.
„Já je neviděl, ale popis mi stačil,” řekl.
Vzal obálku a silou ji vrazil Mishi do rukou: „Na památku.”