Věděla, že když Rohnovi odepíše, nebude to jenom dopis, který z domu Tarisů odejde.
Myslela každým dnem na to, že dohoda se zimou vyprší. A i když se to zdálo nekonečné, tu poslední triádu ještě vydrží. Neunesla pomyšlení, že by Tayovi natolik zkomplikovala život. Svědomí ale ustupovalo do pozadí pokaždé, když viděla Tayův odměřený přístup k jejich přátelství. Už jí nepřišel ani roztomilý. Všechny tyhle pocity se neustále zmítaly a v síle domácího osamění se měnily doslova z hodiny na hodinu.
Jako probuzena ze snu nakonec Mishi spatřila své ruce, jak podávají kurýrovi obálku. Ta s Rohnovou adresou, obsahující celou pravdu o jejím manželství, měla odnést trápení pryč.
Když se tak ale stalo a podlehla svému nutkání, ihned ji přepadl strach. Náhle nepobírala, jak vlastně došla k tomu, že něco takového vůbec sepsala. S vědomím svého činu chodila po domě, ale nebyla schopna nic udělat. Stokrát v hlavě vzteky dopis roztrhala a poskládala jej zase zpátky. Nevěděla, jestli to, co provedla, bylo to nejlepší, nebo naopak to úplně nejhorší, co ji kdy napadlo.
…
Po odpoledni plném výčitek nastal večer, při kterém se dívala z přední verandy k cestě zalité světlem zapadajícího slunce. S obrazem houpajících se větví rozmýšlela Rohnovi další psaní.
A jak se dívala na cestu, přijíždělo auto. Bylo více než povědomé. Bylo Rohnovo. Srdce se jí v momentě rozbušilo a všechny myšlenky o dopisech, Tayovi, léčbě a klidu v nádherném vlastním domě byly okamžitě pryč. Vběhla do síně, popadla kabát a utekla za Rohnem.