10

„Co to děláš?!!!” vylétlo z něj polekaně a udělal od ní krok vzad.

Mishi překvapena a částečně i pobavena koukala, jak mu zrychlený tep opadává s ujištěním, že se ta šílená ženská už o nic více nepokouší.

„Promiň,” chichotala se tomu, „jen jsem zkoušela, jestli žiješ, protože to tak nevypadalo. Napadlo mě, že si přece nedáme první pusu tam dole před tolika lidmi. Ještě by to dopadlo takhle. Počítáš s tím, že mě tam musíš políbit, že ano?”

„No… počítám,” klidnil se Tay a dál rozhozeně reptal, „jen teď jsem s tím nepočítal. Tohle mi už nedělej. Myslel jsem, že mě aspoň… upozorníš nebo něco. Máš blbý nápady…”

Sňal z židle vestu a pokračoval v oblékání jakoby nic.

„Tak už to máš za sebou,” zněla Mishi omluvně. „Upozorňuji tě tedy, že asi za třicet sedm minut tě čeká ještě jedna před oltářem. Tak to zkus jinak než teď. A taky mě zkus u toho nedržet jako svou sestru. Včera, když jsme odcházeli od večeře, tak to nebylo zrovna ono.”

„Nikdo se na nás nedíval. Pochybuju, že to tu šatnářku nějak zajímalo,” bránil se. „Ale pokud se chceš bavit o tomhle, nerad bych ti připomínal, čím ses včera pokoušela otevřít ústřici.”

„Dobře,” ukončila Mishi tahanici, „jsi připravený?”

Uhladila Tayovi něžně sako a s úsměvem mu ze rtu setřela stopu od rtěnky.

„Řekl bych, že jo,” pohlédl odevzdaně na dveře.

„Takže, jak se jmenovala moje babička?” zkoušela ho.

„Miladeth,” zamračil se. „To nikdy nezapomenu. Kvůli ní jsem ti musel koupit tu hroznou barabiznu. Vážně si to nechceš ještě rozmyslet?”

„Ne, je to nádherný dům, počkej, až uvidíš ten pozemek kolem.”

„Znalec mi řekl, že ti to za pár let spadne na hlavu, je to tam samej prach a plíseň. Dokážeš si představit, jak budeme s takovým bydlením vypadat?”

„Řekl jsi mi, že si můžu vybrat dům, jaký chci. Mám prý slovo Tarise,” mrkla na něj. „A není tak starý, zvenku vypadá moc pěkně. Vevnitř se už vyklízí, žádnou ostudu nám neudělá. Je to jenom na rok, pak tam budu bydlet sama. To vydržíš, ne?”

„Tak doufám, že tam aspoň dneska nebudu spát na nějakém ztrouchnivělém gauči,” remcal už celkem smířen.

„Ty máš ale představy… Vybavila jsem ti moderně pracovnu, dneska ráno ti tam dovezli postel.”

„Dobře,” nechal to být. „Tak máš ještě nějaké zbytečné otázky, nebo už konečně můžeme na tu popravu jít?”

„Ještě jednu,” zastavila ho a zavřela víčka, „jakou mám barvu očí?”

Pokojem zavládlo ticho s Tayovým bezradným výdechem.

„Ty jsi opravdu neskutečný, vždyť se na mě díváš každý den!”

Tay se zamračil a nad takovými nesmysly mávl rukou: „Kdyby se někdo ptal, tak řeknu, že je máš nejkrásnější na světě. To by taky šlo, ne?”

Mishi se otráveně zašklebila. Na jeho smysl pro romantiku si teprve začínala zvykat. Pro dnešek to ale s Tarisem vzdala: „Asi jo.”

Pomalu prosmýkla své bělostné šaty kolem nábytku ke dveřím.

„Půjdu ještě odchytit Maria. Za deset minut dole,” chystala se odejít.

Sotva však otevřela dveře, napadlo ji: „Co chceš vlastně dělat se svatební nocí? Budeme hrát zase šachy, nebo na to už konečně vlítnem?”