7

…

„Vlastně jsem to udělal už včera,” pokračoval, „je jedno, jestli do toho půjdete. Potřebuju vás tady i jako asistentku. Třeba vám stihnou ještě nějak pomoci.”

Mishi nevěděla, co říct. Dlouho se jen ztrácela ve vlastních úvahách. Skutečně by mohla svůj stav ještě na nějakou dobu zlepšit?

„Dě… děkuji,” vykoktala nakonec, „tohle jsem… děkuji, vážně.”

„To nemusíte, to byla samozřejmost,” zastavil ji Tay. Bylo mu až nepříjemné vidět ji v takovém rozpoložení. „Jak jsem řekl, potřebuju vás. A zrovna teď potřebuju, abyste si zahrála na rok mojí manželku. Jen… to předstírala. Celé jsem nám to už naplánoval,” sklouzl zrakem ke žluté složce. „Stačí, aby si jen myslel, že to s tím zakládáním rodiny myslím vážně. Až se ten kontrakt rozjede, už to bude jedno. Zvládla byste to?”

Mishi se vážně zahloubala. Ohromilo ji to šikovné řešení, když pominula, že do něj zahrnul i ji. Z toho už tolik nadšená nebyla.

„Na rok?” utvrzovala se.

„Ano. Mně bude stačit rok. Pak ty smlouvy jen tak nezruší.”

„A potom?”

„Potom se zase rozvedeme. Budete volná. Vše, co si kvůli té šaškárně pořídíme, si můžete nechat. Samozřejmě vás za takovou pomoc i po rozvodu zajistím. Výzkum poběží, budou vás léčit. Dál je to na vás.”

„Nebo bychom se nerozvedli a byl by z vás truchlící vdovec,” zasmála se Mishi hořce. „To by vám sedlo. S takovým statusem by vás už nikdo do dalšího manželství nenutil.”

„Takhle nemluvte,” zamračil se, „za rok budete zase svobodná a ještě si hodně užijete. Udělám pro to maximum. Máte mé slovo.”

…

Mishi Tayovi zprvu nevěřila. Celé jí to přišlo jako podivný žert. Jenže vždy odměřený Taris by stěží o něčem takovém žertoval.

Vzala sepnuté listy a začala dohodou listovat. Ačkoliv musela uznat, že si svůj únik z problému vymyslel dobře, stále nerozuměla, proč dělá tak nákladnou a komplikovanou nabídku. Nedokázala však v sobě popřít, že jí takový návrh přijde přinejmenším dobrodružný.

„Věřím, že byste si sehnal i levnější manželku,” vyjádřila se k tomu.

„Možná,” hlesl Tay a sledoval, jak zaujatě čte první odstavce.

Nechal ji nějakou dobu číst, než netrpělivě promluvil: „Asi k tomu budete mít nějaké dotazy…”

„To rozhodně,” zvedla Mishi oči od textu a měla v nich, že těch dotazů bude aspoň milion. „Víte, teefu, já vás vlastně vůbec neznám. Nezlobte se na mě, jen je to… je to… dost šílené, rozumíte… Neříkám ‚ne’, ráda bych vám pomohla, chápu, jak to myslíte, ale asi budu potřebovat…”

Rozpačitě vzdychla. „Hodně toho budu potřebovat… vědět… vysvětlit… rozmyslet…”

„Chápu,” pokývl Tay, „poskytnu vám k tomu, co budete chtít, jen mě hodně tlačí čas. Potřeboval bych tu svatbu už s koncem podzimu.”

„Za čtyři měsíce?” překvapil Mishi ten spěch.

„Nemůžu si teď vybírat. Mario mi dal přesné datum, takže… buď vy, nebo někdo jiný… potřebuju to vědět hned, protože jestli do toho jdete, musíme se na to připravit co nejdřív.”

…

Tay čekal. Mishi hleděla na dohodu a mísila se v ní nejistota se vzrušením. Prožít dobrovolně rok vedle tak nepříjemného a nepředvídatelného člověka vyžadovalo velkou dávku bláznovství. A naštěstí pro Taye ji v sobě Mishi tehdy měla. Lákala ji představa léčby prodlužující život, ve kterém by se pak už neměla nikdy špatně. Navždy opečovávaná a zajištěná. Taková příležitost v nešťastné situaci. A to za jediný rok hraní si na paní Taris. Za pomoc jednomu podivínovi, který si jen s jistými osobními věcmi neví rady.

Usmála se, jak jí vycházelo, že se všem vlastně uleví a nikdo o nic nepřijde. Její souhlas ve tváři byl pro Taye dobré znamení.

„Takže…” připomněl se, „čím chcete začít?”

Mishi se úsměv protáhl ještě více, když směle navrhla: „Co třeba tím, že si budeme tykat.”